Jana Jirásková zkoumá ve svých prózách ženu v nejrůznějších situacích, především však v těch, kdy ji ubíjí stereotyp života nebo trápí partnerské problémy či vztahy v rodině. Přímočarým způsobem podává dramatickou výpověď "o světě samorostlých ženských otloukaných proudem dní, které se ale ne a ne dohladka omlít." Navíc autorka dokáže své příběhy podat jak smyslem pro zachycení autentického prostředí, tak i s věrohodně působící psychologickou drobnokresbou jednajících postav, především těch ženských, u nichž mnohdy převládá smutek a sklíčenost z lidské existence.